Rodinná tradice v rukavicích. Dominik Smolík kráčí v otcových stopách
Odchovanec frýdecko-místeckého fotbalu Dominik Smolík má za sebou pestrou kariéru. Po štacích v Čeladné, Frenštátě nebo krátké zkušenosti v Rakousku se před třemi lety usadil ve Starém Městě, kde se vypracoval v klíčovou postavu týmu. Specialistovi na nuly, který letos už sedmkrát zamkl svou branku, nechybí ambice ani zkušenosti z vyšších pater českého fotbalu.
Dominiku, v letošním ročníku jste vychytal již sedm čistých kont. To je úctyhodné číslo…
Určitě jich mohlo být i víc. Na začátku sezóny jsme dostávali zbytečné góly, ale z posledních sedmi utkání jsme udrželi šest čistých kont. Je to rozhodně zásluha celé obranné fáze, nejen moje.
Před dvěma lety postoupilo Staré Město do krajského přeboru, což je historicky nejvyšší soutěž, která se zde kdy hrála. Když se zpětně ohlédnete, co podle vás stálo za tímto úspěchem?
Sešla se tu skvělá parta fotbalistů a hlavně kamarádů. Všichni jsme chtěli soutěž vyhrát a postoupit, což se povedlo hned na první pokus s velkým náskokem před ostatními týmy.
Pocházíte z fotbalové rodiny. Váš otec ještě před nedávnem aktivně střežil tyče v Palkovicích, fotbalu se věnují i vaši sourozenci. Když se rodina Smolíkových sejde, řeší se jen fotbal?
Určitě neřešíme jen sport, ale vždycky na něj přijde řada. Z otce se stal velký fanda Starého Města, jezdí i na venkovní utkání a sestra se k němu většinou přidá. Vnímám to a jsem moc rád, že mě takto podporují. Po zápase to pak vždycky probereme u „Plzničky“.
V minulosti jste si zachytal v divizi. Na které spoluhráče z té doby nejraději vzpomínáte?
Divizi jsem chytal už v sedmnácti letech v B-týmu Frýdku-Místku. Protočilo se tam hodně hráčů, kteří naskakovali i za „áčko“ ve druhé lize. Rád vzpomínám na Ondřeje Prepsla, s ním se člověk nikdy nenudil.
V soukromém životě pracujete jako dispečer pro polskou spediční firmu. Co vaše práce obnáší a dá se skloubit s aktivním hraním?
Nemám fixní pracovní dobu. Když se objeví pracovní problém, musí se řešit hned – a je jedno, jestli je šest ráno, nebo osm večer. Naštěstí o víkendech bývá klid, takže mi to zápasy nenarušuje.
Práce řidiče kamionu vás nikdy nelákala?
Přiznám se, že nikdy.
Váš otec patřil ve své době mezi velké brankářské talenty. I vy jste nakonec skončil v bráně. Co jste po něm podle vás po fotbalové stránce zdědil?
Zdědil jsem po něm klid a chladnou hlavu – alespoň tak jsem to u něj vypozoroval. A reflexy mám určitě taky po něm.
Před dvěma lety jste společně s mladším bratrem Nicolasem uspěli v populární soutěži O penaltového krále Moravskoslezského kraje. To byly pro rodinu asi příjemné okamžiky, že?
Budu na to dlouho vzpomínat, i když já už své vítězství tehdy tolik neprožíval. Super bylo hlavně to, že soutěž vyhrál brácha, kterému tehdy bylo teprve patnáct let. Pro něj to byl obrovský úspěch. Že se to sešlo a vyhráli jsme oba, to už byla jen třešnička na dortu.
Dokázal byste si představit situaci, kdy by se všichni mužští zástupci rodiny Smolíkových setkali v jednom dresu?
S taťkou už jsem chytal za Palkovice a podařilo se nám postoupit do I. B třídy. Odtrénovali a odehráli jsme spolu v jednom týmu dvě nebo tři sezóny. To je pro mě jedna z nejsilnějších vzpomínek. Ne každému se poštěstí hrát v týmu s otcem, a ještě navíc společně slavit postup. Na to nikdy nezapomenu.
