Zápas jsme si prohráli sami, protože z tolika šancí, které jsme si vypracovali, musíme vstřelit víc než jednu branku. V prvním poločase byla hra vyrovnaná s šancemi na obou stranách. Domácí hrozili hlavně ze standardních situací a nakopáváním na jejich hrotového útočníka, který byl pro naši branku nebezpečný. Druhá půle už byla jednoznačně v naší režii. Slušně jsme kombinovali, vytvářeli si šance, ale jak už bylo řečeno selhávali jsme v koncovce. Fotbal někdy takový je, jednou vám tam spadne vše, do čeho kopnete, a naopak někdy to tam nepadá vůbec. I když jsme prohráli musíme kluky pochválit za předvedenou hru, hlavně ve druhém poločase a dokázali jsme si, že máme na čem stavět. Co ale tady musím zmínit, tak to je výkon pana rozhodčího. Nechci, aby to vyznělo, že tady teď brečím. Dvě neodpískané jasné penalty v náš prospěch, divné posuzování faulů a vůbec celkové chování toho pána. Bez pokory a bez sebereflexe. Každý udělá chybu. Vždyť stačí přiběhnout k lavičce a říct: omlouvám se, ale teď už to nevrátím. Jenže reakce na naše výtky je úplně opačná. Pak dochází k takovým situacím, že za vámi po zápase přijde třicetiletý kluk a řekne vám, že s fotbalem končí, že mu to není zapotřebí, a že ten čas, který věnuje fotbalu, bude raději věnovat manželce a dětem.